Kdo jsem
Jsem zahradní inženýrka, která je nejšťastnější v lese. Ráda tvořím sama i s dětmi kompostovatelné hračky, primitivní hudební nástroje, výtvarné potřeby a další nezbytnosti. Inspiruji milovníky divokých zahrad a divokých dětí , jak proniknout do kouzelného světa rostlin a být v souladu s přírodou.
Nový den je tady! Vybíhám s mláďaty z kuchyně do zahrady. Pozdravíme opalující se ještěrku zední, bosé nohy osvěží rosa. Jdeme si natrhat pár kvítků a posbírat spadané meruňky na snídani. Sébastien ještě pod stromem dvě slupne.
Před obědem Alenka sbírá listy nejrůznějších rostlin do salátu. Ze záhonů, nádob i z trávníku. Už od tří let má docela dobrý přehled o tom, co je jedlé či léčivé a jak se to jmenuje.
Je pozdní odpoledne. Jsme s dětmi v malinách, zalití červencovým sluncem. Všichni sbíráme maliny přímo do pusy. Vyhladovělo nám po dlouhé procházce, pískaní na trávu a vázání květinových panenek.
Vše v jednom
Jsem zahradnice, zelená čarodějka a neortodoxní biomatka dvou malých dětí, které zasvěcuju do fascinujících přírodních procesů.
V současnosti přetvářím mravenčími krůčky jednu velice konvenční zahradu na francouzském venkově v něco rozcuchanějšího, plodnějšího a zajímavějšího pro lidi, děti i všechny ostatní. Snažím se to dělat co nejhravějším způsobem, aby nás to všechny bavilo.
Roste tu všechno dohromady a to mi vyhovuje. Každá kytka má tolik možností využití, že je nejsem schopna škatulkovat (na užitečné, škodlivé, jedlé, okrasné, léčivé, medonosné…) Čekám, co mi přinesou ptáci a vítr, co se rozmnoží samovýsevem, co se podaří namnožit mi samotné a pak s tím pracuju. Kromě občasných záchvatů na zahradnických výstavách a v knihkupectví, jsem schopná vyjít s velmi skromným rozpočtem.
Kořeny
Velké matce přírodě patří mé srdce snad už od miminka. Asi hlavně proto, že jsme s bratrem mohli vyrůstat ve velkém výběhu a rodiče nás často brali do Beskydských lesů.
Doma mi říkali Veverka, měla jsem velké řezáky a věčně visela někde na stromě. Často jsem sledovala dědu, jak hospodaří a občas mu „pomáhala.“ Ještě radši jsem běhala po loukách, pozorovala hmyz a doma prohlížela přírodovědné encyklopedie.
Na Mendelově univerzitě se mi líbilo. Vážím si všeho, co jsem se tam naučila o životě rostlin a jejich prostředí. Vždy jsem měla pocit, že si s kytkama intuitivně rozumím, ale teď jsem to měla i podložené důkazy.
Do postmoderní průmyslové zahradnické výroby se mi však nechtělo. Měla jsem problém se ztotožnit s tím, jak se dnes intenzivně pěstují řezané i hrnkové květiny a zelenina, jak má vypadat „správný“ trávník nebo jak se vyrábějí zahradnické substráty. Měla jsem problém se sterilními zahradami, kde je třeba mít vše pod absolutní kontrolou.
Přesto jsem nikdy nepochybovala o tom, že jsem si vybrala dobré řemeslo. To nejlepší a nejstarší na světě. (Zeptejte se Adama a Evy.) A viděla jsem, že jsou zde cesty i pro takové blázny, jako jsem já – například léčivé rostliny, včelařství, extenzivní ovocnářství, přírodě blízké lesnictví…
Přes Finsko do Francie
Po studiích v Brně, Lednici a Helsinkách jsem se dostala do Francie, odkud pochází můj manžel.
Na pár let jsem se ocitla v moc hezkém, ale na můj vkus málo zeleném městě. V bytě s malým balkónem. Pracovala jsem na vinohradech Côte Rôtie. Je tam krásně, ale nejsem ten typ, co snese být zaměstnancem. Když jsme přemýšleli, co dál, ohlásila se Alenka a nové dobrodružství bylo na obzoru. K tomu jsem dostala od rodičů mého milého k dispozici kus zahrady a o zábavu jsem měla postaráno.
Volání divočiny
Díky vlastním pokusům jsem našla to, co mi dává smysl. Dál jsem se zajímala o různé alternativy jako je permakultura, biodynamika, urban gardening, způsoby zahradničení našich předků. Pozorovala divokou přírodu a svoje dítě. Z toho všeho míchám vlastní zahradní koktej.
Před příletem druhého čápa přišlo stěhování do domku s naší zahradou. Byla (a stále ještě je) v mnohém v rozporu s mými ideály, ale je to příležitost k dalším experimentům a k učení. Příležitost představit dětem magický svět rostlin, živočichů, kamenů, hlíny, vody, větru, ohně… Prostě ten skutečný svět.
Poroď dítě, vysaď les
Výchově a vzdělávání dětí v tomto duchu přikládám velķý význam a momentálně mi to vyplňuje většinu času. Lesní zahrada je náš budoucí projekt. Jak říkají děti, je ještě v bříšku. Pomalu dostává jasnější obrysy v mysli a na papíře.
Braní a drancování nám štěstí nepřineslo. Stále více lidí hledá způsoby, jak být světu spíše prospěšní. Jedna z cest je pečovat o kousek země a udělat vše pro to, aby tu po mně zůstal v lepším stavu než na začátku.
Tvořit s pokorou a s důvěrou. Spolupracovat s přírodou, ne s ní nesmyslně bojovat. Věřím, že nezáleží na tom, zda máme několik hektarů nebo zatím jen truhlík na okně. Vždy můžeme začít něco dělat s tím, co máme, tam, kde jsme.
Proč? Pro děti? Příští generace? Pro inteligentní stromové olihně? Pro Zemi? Pro sebe?
A co třeba prostě pro radost? 🙂
Chceš-li být šťastný jeden den, opij se.
Chceš-li být šťastný jeden rok, ožeň se.
Chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem.
Zajímá vás tak trochu anarchistické zahradničení a jak jej praktikovat s dětmi? Vyrábění vlastních hraček z rostlin nebo starodávné rituály, o kterých jsem přesvědčená, že posilují zdravý vztah člověka ke své Zemi? Pojďte omrknout, co jsme spolu (znovu)objevili.
