Babí léto (O setkání se smrtí)

Když se léto pomalu mění v podzim, nastává mé nejmilovanější období roku. Sluneční paprsky už nepálí, zato mají pěkně hřejivou barvu.

Do teplých odstínů se obléká i země a nastává čas obrovské hojnosti. Stromy a keře jsou obsypány plody, všichni sklízejí, hodují a dělají zásoby. Než přijde zase doba nedostatku a zimního klidu.

Venku poletují poslední motýli, kudlanky dospěly, hledají si partnery a pavouci se spouštějí po větru na dlouhých bílých vlasech starých babiček, stříbrně se třpytících v zářícím slunci.

S jednou kouzelnou bělovlasou babičkou jsme se v tomto období letos rozloučili. Bylo jí skoro 96 let a celý život prožila v rytmu čtyř ročních dob – na zahradě, vinohradě, polích a loukách. Milovala přírodu, své květiny a slepice. Říkala, že její zahrádka je malý ráj.

V drobounké ženě, jejíž nohy pomalu přestávaly sloužit, byla neuvěřitelná síla. Oči jí zářily při prohlížení starých fotografií a návštěvách malých dětí. Rozuměla jsem si s ní i díky naší společné ostražitosti vůči modernímu zdravotnickému systému a náklonnosti k léčivým rostlinám.

I když to neměla vždy lehké (nebo právě proto), pořád se smála a při každém setkání nám říkala stejné věty, které hezky shrnují její životní filozofii:

„Příroda ví, co dělá a dělá to dobře. Najdeme v ní vše, co potřebujeme.”

„Každý člověk je unikát. Je třeba brát lidi takové, jací jsou. Stejně jako počasí je třeba brát takové, jaké přichází.”

„Spokojenost je veliké bohatství.”

Čas loučení

Před odchodem jsme natrhaly s Alenkou skromnou kytku. Jediné, co ještě na vyprahlé zahradě pěkně kvetlo, byly aksamitníky, zlatobýl a fialové proso. Napadlo mě, že to jsou možná příliš veselé barvy, ale prošlo to.

Na obřad přišla celá široká rodina a snad půlka vesnice. Kostel byl úplně plný. I proto mě velmi překvapilo, že tam byly jen dvě děti. Ty naše.

Slepičí pohřeb

Asi o měsíc později jsem našla v kurníku mrtvou slepici. Byla to malá hedvábnička s velmi silnými mateřskými pudy. Čekali jsme, že na jaře vyvede kuřata.

Řekla jsem to Alence a šla jsem pro rýč. Alenka nechtěla slepici zakopat, protože Sébastien spal a Pierre odjel pryč na několik dní. Aby mohl být pohřeb, všichni se musí přece sejít, jako u mémé Marie.

Řekla jsem jí, že nemůžeme čekat tak dlouho a kopala jsem díru pod ořešákem. Ona si se zájmem hedvábničku prohlížela. Rozloučily jsme se, zahrabaly ji, zapíchly do hrobu větvičku a tím to pro mě bylo hotové.

Ale ne pro Alenku. Sbírala květiny, sypala na hrob růžové lístky, nosila slípce jídlo a vodu na pití. Na mou poznámku, že je slepice mrtvá a už nepotřebuje jíst ani pít, mi řekla: Ale potřebuje! Nech mě to udělat! Zastyděla jsem se, co já vlastně o tom vím, že?

 

Jak mluvit s dětmi o smrti?

Mluvíte o umírání s dětmi? Mi se osvědčuje, že o smrti je nejlepší s dětmi mluvit úplně stejně jako třeba o  svlékání ploštic. Jako o něčem, co je normální, přirozené. Nedělat z toho tabu, i když jsou ještě úplně malinké.

My se možná bojíme o tom mluvit, ale oni se nebojí vůbec. Neví, že je to citlivé téma. Že nás to možná až děsí. Potřebují to probrat a potřebují uspokojující odpovědi, protože se jich to také bytostně dotýká.

Čím menší jsou, tím jsou otevřenější. Když budeme tajnůskařit a říkat, že jsou moc malí na to, abychom s nimi mluvili na rovinu, možná si zavřeme dveře k jejich duši. A později bude komunikace mezi námi mnohem těžší nebo skoro nemožná.

Pokud bychom jejich otázky odbyli nebo je ignorovali, může se také stát, že dítě začne mít strach nebo si dokonce myslet, že něco je špatně a je to jeho vina. Mluvit o tom bez rozpaků mu naopak pomáhá a dokáže snadněji přijmout smrt jako součást existence.

Často se může zdát, že dítěti je docela jedno, že někdo umřel. Klidně si hraje, jak umírá nebo si hraje na pohřeb a nevypadá nijak smutně. Ale to neznamená, že není plné otázek a emocí a snaží se s tím vypořádat, jak nejlépe dovede.

Nevím do jaké míry si to uvědomoval dvouletý Sébastien, protože v té době ještě tolik nemluvil. Ale čtyřletá Alenka kladla otázky o smrti už loni a tentokrát jich měla ještě mnohem víc. Bylo vidět, že jí to vrtá hlavou.

Co je po smrti?

Dobré je, pokud už máme otázky kolem smrti alespoň částečně zodpovězeny sami pro sebe. Pak se o to můžeme podělit s dítětem. S tím, že tohle je naše zkušenost, náš pohled.

Když jsem tohle téma trošku studovala, u několika psychologů jsem se setkala s názorem, že to nejhorší, co můžeme říct, je nic. Po smrti není nic? To je pro děti, a vlastně i pro dospělé, velmi znepokojivé.

Často se také ptají: Co se stane s tělem v zemi? Opravdu každý zemře? I ty mami? I tatínek? I já? I… Nezbývá než říct pravdu. 🙂

Ráda dětem vyprávím o členech rodiny, kteří už zemřeli a nemohli se tak poznat. Nejdřív je zajímala hlavně mateřská linie, kdo měl koho v bříšku. Ale i příběhy o dědečcích, strýčcích a tetách mají úspěch a pro mě velký význam.

Dospělí, děti a smrt

Vnímám to tak, že narození a smrt k sobě mají velmi blízko z více důvodů.

Porod, když probíhá tak, jak má, může být pro ženu neuvěřitelně intenzivní a posilující přechodový rituál. Zní to pateticky, ale dá se říct, že umírá dívka a rodí se žena.

Při svém druhém porodu jsem si byla v jednu chvíli jistá, že opravdu umírám. A byl to pro mě silný a neskutečně pozitivní zážitek. Neumírala jsem, vše bylo v nejlepším pořádku. Došlo jen k totálnímu rozpadu překážejícího ega. Zůstalo rodící tělo, které vědělo samo moc dobře co dělat, a duše, dohlížející na tu posvátnou událost.

V tu chvíli jsem prostě věděla, že smrt je úžasný zážitek. Dveře do dalšího patra, brána do mnohem krásnější reality. Jako by se mezi dvěma různými dimenzemi otevřel tunel a já mohla na okamžik nahlédnout na druhou stranu.

Chvilku poté vyšel tou bránou do našeho světa můj syn. Nějakou dobu jsem pak měla pocit, že dokážu snad cokoliv na světě a ničeho jsem se nebála. Asi hormony, už mě to přešlo. 😀 Také jsem si uvědomila, že do tajemství smrti není možné proniknout na racionální úrovni.

Lidé po celou svou historii nepochybovali o tom, že smrt je přirozená etapa života, transformace hmoty i duše. A že duše se po nějaké době znovu vrátí. V jiné formě. Nechápali, proč by člověk měl být výjimkou, když celý vesmír přesně takhle funguje. I proto mají malé děti ke smrti blízko, protože „tam někde“ ještě nedávno byly. Než jejich duši přinesl čáp znovu do fyzického světa.

Malé děti (ve školkovém věku) navíc žijí v cyklickém čase, nedovedou si představit, že něco definitivně skončí a už to tak bude prostě navždy. Vidí tedy svět o hodně jinak než mnozí dospělí.

Ti vzdělaní dospělí se teprve nedávno rozhodli, že po smrti nic není. Dnes tedy pro změnu věří, že je to definitivní konec. A nebo se o tom minimálně nic neví. Tak bude lepší o ní radši nemluvit. Vytěsnit ji ze života nebo proti ní bojovat. A od té doby máme se smrtí problém.

Není vám divné, že ačkoliv je smrt v naší společnosti prakticky všudypřítomná, skoro nikdy se o ní nemluví?

Je smrt dobrá nebo špatná?

Opravdu jsem přesvědčená, že smrt je určitě úžasný iniciační zážitek a máme se všichni na co těšit. Také si myslím, že by nám prospělo, kdyby se o ní mluvilo více přijímajícím způsobem.

Ale to nic nemění na tom, že jsme zoufalí, když zemře někdo blízký. A potřebujeme to akceptovat, rozloučit se, propustit ho, nebránit mu jít. Není to jednoduché, protože smrtí náš vztah nekončí. V tom nám moc pomáhají rituály. Rozumem nemůžeme nikdy nahradit přímý prožitek. I proto byly děti na pohřbu s námi.

PS: Kdysi, když jsem byla ještě mladá, psala jsem si nějakou dobu deník. Nedávno jsem do něj nahlédla a narazila na tenhle citát:

„Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem.“

Platón

Jak vnímáte smrt vy? Berete děti na pohřeb či zapalovat svíčky na hřbitov? Nebo je podle vás lepší, když u toho nejsou? Mluvíte o zesnulých blízkých? Jací byli, co jste na nich měli rádi? Budu moc ráda, když budete sdílet svůj pohled.

Pokud vás tohle dušičkové téma zajímá, o smrti umí nádherně vyprávět Pjér la Šé’z tady.

Jsem zahradní inženýrka, která je nejšťastnější v lese. Ráda tvořím sama i s dětmi kompostovatelné hračky, primitivní hudební nástroje, výtvarné potřeby a další nezbytnosti. Inspiruji milovníky divokých zahrad a divokých dětí , jak proniknout do kouzelného světa rostlin a být v souladu s přírodou. Více informací o mně najdete zde >>
Komentáře