Nedávno jsem v dětském časopise Pomme d’Api (v příloze pro rodiče) narazila na moc hezký rozhovor s lektorem a spoluzakladatelem hnutí École et Nature (Škola a příroda), Rolandem Gérardem.
Jeho odpovědi byly jako pohlazení po duši a teď už je na mém seznamu velmi inspirujících osobností.
Tady je shrnutí jeho myšlenek
Přírodu potřebujeme v každém věku, vědci už dokonce popsali tzv. syndrom chybějící přírody. Mezi jeho příznaky patří deprese, hyperaktivita, obezita a krátkozrakost.
V dětství je ovšem kontakt s živým světem ještě zásadnější. Je velmi důležitý pro rozvoj osobnosti a pro utváření pohledu na svět a na život.
Škola v přírodě
Podle Gérarda naše znalosti, to, co „víme,” získáváme ze tří různých zdrojů, kterými jsou:
- Příroda
- Já sám
- Ti druzí
Tyto tři pilíře poznání by měly být v rovnováze a navzájem se doplňovat. Ale to, co dnes naprosto dominuje a zahlcuje nás informacemi, je třetí pilíř – druzí lidé, vnější autority, obrazovky…
Přitom příroda sama o sobě poskytuje mnohem kvalitnější vzdělání než kdejaká supermoderní betonová škola. Být venku znamená vyživovat zároveň tělo, srdce, mozek i spiritualitu.
- Tělo – dítě nejen rozvíjí svou obratnost a fyzickou zdatnost, ale také jsou probuzené všechny jeho smysly. Vnímá vůni pryskyřice, objevuje hmatem kůru stromů, poslouchá zurčení potoka, ochutnává různé rostliny…
- Srdce – výprava do lesa* nabízí nesčetné zážitky, které vyvolávají silné emoce. Například setkání s divokým zvířetem, dojímání se nad krásou hor, radost, že jsme se nezalekli a proplazili se zabahněnou jeskyní.
- Mozek – dítě se intelektuálně rozvíjí, když pozoruje, popisuje a učí se poznávat rostliny, horniny apod.
- Duch – „Proč existuju? Odkud jsem přišel? Co je to vlastně živá bytost? Co je to smrt?” Na takové otázky v civilizaci není moc čas.
V přírodě vše roste, rozmnožuje se, vadne a hyne. Díky interakci s živým i neživým světem se učíme žít. A také přemýšlet. Navíc zde máme více prostoru na budování vztahu sami se sebou.
„Nevkročíš-li do lesů, nikdy se nic nestane a tvůj život nikdy nezačne.”
Clarissa Pinkola Estés (Ženy, které běhaly s vlky)
Co udělat, aby si dítě vytvořilo k matce přírodě vztah?
Je to velmi jednoduché – zajistit mu kontakt s ní. Jít třeba do lesa, vydat se mimo stezky, pohrabat se v listí, vylézt na strom, skočit do kaluže.
Děti žijí tady a teď, vnímají všemi smysly, netrápí je milion myšlenek. Nechají se pohltit lesním světem, cítí obrovskou radost z bytí a plně se soustředí jen na to, kde jsou a co se právě děje kolem. To se vyrovná mnoha hodinám meditací někde v bytě.
Je třeba být expertem na přírodu, abychom do ní mohli vzít naše děti?
Vůbec ne! Pokud se nevyznáme v botanice, zoologii, ekologii, geologii, klimatologii atd., vůbec to nevadí. Můžeme prostě spolu objevovat svět, aniž by jeden z nás hrál roli Děda Vševěda.
Roland Gérard to moc pěkně ukazuje na příkladu slunéčka v trávě:
Dospělý – pro dítě obr – může slunéčko vzít do ruky a říct: „Vidíš? To je slunéčko sedmitečné.” A nebo si ke slunéčku skromně klekne na všechny čtyři a pozorují spolu, jak je ten malý brouk fascinující.
V prvním případě ukazujeme dítěti, že příroda nám patří. My jsme páni tvorstva a můžeme si s ní dělat, co chceme. Ve druhém mu ukazujeme, že my jsme také příroda. Mezi malinkým člověkem a prostředím vzniká velmi silný vztah, cítí, že je součástí něčeho velikého a zázračného.
Že má mnoho společného s lesem, potokem, zvířaty, rostlinami, a vše, co je ničí, ničí i jeho samotného. Chápe, že jeho budoucnost je závislá na budoucnosti jeho prostředí.
„Člověk je stvořen tak, že vše, čeho se dotýká, se ho dotýká.”
Henri Bergson
* Les jsem si v článku zvolila jako modelový příklad, stejné zážitky si můžeme odnést třeba i z objevování městské divočiny (ostrůvky zeleně ve městě ponechané ladem).
Zdroj: Anne Bideault, Nous avons tous besoin de nature, Pomme d’Api, srpen 2018
Kam dál: http://reseauecoleetnature.org/