Matka roubuje!

Když jsme se před dvěma lety přestěhovali, líbilo se mi, že zde roste docela hodně stromů. I přesto, že zahrada není nijak velká. Jeden z nich už byl ovšem mrtvý, Byla to třešeň. Sice máme volný přístup k několika třešním u rodičů mého muže, ale stejně chceme naši vlastní.

Protože kousek od původního stromu vyrostlo jeho dítě, velice bujný třešňový semenáč s několika kmínky, rozhodla jsem se na něj naroubovat ušlechtilou odrůdu. Už hodně dlouho jsem nic neroubovala, ale pro mě by to měla být přece hračka.

Jedu si pro větvičky

Odběr roubů byla pohoda. Přijeli jsme o víkendu k prarodičům. Děti dali francouzské babičce do houpaček, Pierre zalezl do vinného sklepa a já se procházela s nůžkami kolem krásné třešně.

Za pět minut jsem měla roubů víc než dost, tak jsem využila situace a udělala si i malou procházku. Sama. To se mi moc často nestává. Děti se pěkně pohoupaly a já byla spokojená se svou sklizní. Nejdéle to nakonec trvalo mému muži, který potřeboval ochutnat víno ze všech sudů.

Když nadešel roubovací den, taky to vypadalo, že vše půjde hladce. Po dlouhé době nepršelo. Venku bylo krásně, svítilo slunce. Děti běžely natěšené do garáže, kde se mi je po obvyklé honičce podařilo překvapivě rychle obléct. Vypustila jsem je ven, popadla nůžky, lehce přebrousila nůž a vytáhla třešňové větévky z ledničky.

Aha, vždyť já vůbec nemám roubovací pásku! To mi nějak nedošlo. Co teď? Je neděle a i kdyby nebyla, nikam se mi jet nechce. Po chvilce zběsilého hledání nějaké alternativy vycházím vítězoslavně ven vybavená páskou lepící.

Není čas ztrácet čas

Děti vaří hlínu v kastrolku, pokládám rouby a nůžky na trávu pod ptáčnici. Chci jít pro pilku, ale Alenka se rozkřičí, protože jí Sébastien sebral hrnek s polívkou. Jdu za ní a zkouším jí nabídnout kyblík. Nakonec si bere konvičku, že bude zalívat. Vracím se zpátky k mé budoucí podnoži, ale nemůžu najít nůžky. Zmizely.

Hledám Sébastiena, určitě v tom má prsty. Ale dělá jakoby nic. Hraje si s kyblíkem a válí se v bahně. Tak chodím bezradně kolem záhonů až nůžky konečně najdu pod kadeřávkem. Pierre se nabízí, že mi pomůže. Přinese pilku a řeže nejsilnější kmínek, zatímco já přemýšlím o nadpřirozených schopnostech našeho synka.

Dobře, teď potřebuju chvilku klid, abych si mohla pěkně nařezat rouby i podnože. Soustředím se a vzpomínám, jak jsem si ve škole při nácviku rozřízla celý palec. Byl to krásný čistý řez a dobře srostl.

Z roubovacího rozjímání mě vytrhne řev, tentokrát je to Sébastien, spadl obličejem do mokré hlíny a v zimní bundě se nedokáže zvednout. Jdu pro něj, uklidňuju ho a zkouším trochu očistit to bláto. Za chvíli utíká za dalším dobrodružstvím a já pokračuju, kde jsem skončila.

Asi minutu. Seb se vrací, Alenka se zmocnila hrnce s hliněnou polívkou a nechce ji dát. Sébastien se tedy rozhodl, že mi bude pomáhat. Sápe se po roubech, noži, nůžkách… Naštěstí neví, že mám v kapse lepící pásku, strašně rád ji totiž rozmotává. Po chvilce ztrácím trpělivost a Pierre ho odnáší domů.

Zůstávám s vařící Alenkou a po několika dalších přestávkách (na hledání vařechy, ochutnávání polívky, čůrání, spravování rukavic atd.) se mi to povede dokončit.

A je to

Když omotávám třešně lepící páskou a tvářím se u toho jako největší profesionál, Alenka přestane vařit a zvědavě si vše prohlíží. Ptá se, proč to dělám.

Jsem potěšena jejím zájmem, tak se rozvykládám o tom, co je to štěpování. Jak se dělá, k čemu je dobré. A že, jestli to vyjde, budeme mít taky tak dobré třešně jako babička a dědeček. A pak se na ni podívám a skoro vyletím z kůže, když zjistím, že celou dobu „brousí“ můj roubovák o betonové umyvadélko.

Jdeme domů na oběd, doroubováno, děj se vůle Tvá.

Když přišly mrazy, trochu jsem se o mé třešně obávala, tak jsem jim oblékla kabátky. Ještě se uvidí, jestli to vyjde, ale zdá se, že pupeny se pomalu probouzí. (Vlevo sakura, vpravo třešeň)

Zkuste to taky!

Naroubovat roub na podnož není zas tak složité, jak se možná na první pohled zdá. Je třeba mít ostrý nůž, něco na ovázání (roubovací pásku nebo nějakou jinou, lýko, provázek, natrhané proužky plátna, štěpařský vosk není nutností) a nebát se říznout. Existuje mnoho způsobů štěpování. Každá dřevina má svá specifika, ale princip je stejný. Zásadní je, aby k sobě těsně přiléhala kambia obou větviček.

Konkrétně třešeň má velmi tenkou kůru, takže se špatně roubuje za kůru. Já na ni vyzkoušela anglickou kopulaci (můj asi nejoblíbenější způsob), roubování na kozí nožku a do rozštěpu. Návodů, jak na to, je v literatuře i na internetu hodně. Mým cílem je ukázat, že to není žádná věda, ale další z cest, jak si zdarma rozšířit svou sbírku rostlin.

Vlevo anglická kopulace, vpravo roubování do rozštěpu

Vlevo šneček, vpravo kozí nožka

Strom je tichý bojovník

Stromy mají úžasné regenerační schopnosti a jen tak se nevzdávají. Předloni jsem dostala od bráchy na narozeniny malý muchovník. Rok strávil v květináči, protože jsem se nemohla rozhodnout, kam ho zasadit.

Na jaře jsem měla radost, jak pěkně roste a postavila jsem ho před dveře na zem. Alenka se kolem něj prošla, vzala do rukou dvě vrchní větvičky a roztrhla muchovník podélně na dvě půlky až ke kořenovému krčku.

Když jsem se uklidnila (chvilku to trvalo), rozhodly jsme se, že ho zkusíme zachránit a kdyby nic jiného, aspoň si zahrajeme na rostlinotraumatology. Roztrhaly jsme kousek starého prostěradla a proužky látky omotaly celý kmínek. Srostl a roste si vesele dál.