Dnešním trendem je zpomalování. Určitě je to lepší nápad než další zrychlování. Snad začínáme pomalu chápat, že zběsilým tempem se dostaneme tak akorát rychleji na hřbitov. Aniž bychom stihli žít a aniž by po nás něco smysluplného zůstalo.
A tak často slyšíme o slow food, slow trawelling, slow working, slow living, slow sex a podobně.
My praktikujeme slow walking. Vždy jsem se ráda procházela. A nejraději ze všech dopravních prostředků mám své nohy. Vzhledem k tomu, že vybíhám z domu na poslední chvíli a věčně chodím všude pozdě, byla jsem zvyklá chodit docela rychle. Doslova se hnát a nic kolem sebe nevnímat.
Ale děti chodí pomalu, tak jsem prostě musela zpomalit taky.
Návrat do dětství
Znovuobjevila jsem kouzlo dětských procházek. Jako tehdy, když jsem se v sedmi letech loudala v dešti ze školy a prohlížela si spadlé listí, žížaly a hlemýždě na chodníku.
Děti jdou pomaleji a nemyslí přitom na blbosti jako dospělí. Dívají se velmi pozorně kolem sebe, nechávají se unášet tou krásou. A taky je napadají otázky.
Proč je ten kámen červený? Au, kopřiva mě píchla! Podívej, petrklíče! Může se tahle kytka jíst? Náš oblíbený strom už rozkvetl! Ptáci! Ptáci letí! A jak zpívají. Slyšíš, mami? Nádherná kaluž na obzoru!!! Najednou jdou velice rychle…
Být venku je zdravé, to ví všichni. Ale je ještě spousta dalších dobrých důvodů, proč utéct z domu. Do lesů, luk a strání.
- Tyhle pomalé procházky mimo civilizaci jsou ideální pro sběr všeho možného. Vždy se vracíme s kytkou divokých bylin. S pytlíkem sezónních lístků, květů nebo plodů na tvoření, na jídlo nebo na čaj. Poslední dobou Alenka dokonce sbírá dřevo a nosí ho domů tatínkovi na oheň.
- Je to skvělý způsob, jak nechat děti samotné objevovat přírodu. Nechat je se dívat, čichat, dotýkat a ptát. Na to, co je skutečně zajímá. Můžeme se ptát i my nebo je jen poslouchat. Dozvíme se spoustu věcí. Můžeme jim mnohé vysvětlit aniž bychom je nějak poučovali. Prostě si povídáme.
- Je to příležitost pro dospělé. Taky zpomalit. Vyčistit si hlavu. Cítit pod sebou Zem. Být zase jako děti. A být se svými dětmi. Opravdově, nejen fyzicky. Na polní či lesní cestě nás nedráždí špinavé nádobí ani všechny ty seznamy veledůležitých povinností. Mobil je taky lepší nechat doma. I mnoho negativních emocí a konfliktů jde pěkně rozchodit.
- Pokud vás nebaví neustále zakopávat o hračky a vytahané hrnce z kredence, jako mě, nejlepší řešení (kromě zredukování hraček) je zůstat venku co nejdéle.
- Když děti nebaví být na zahradě, začínají být protivné a házejí mi klacky pod nohy, moje nejčastější řešení je zase procházka.
- Praktickè je i to, že se příjemně unaví, okysličí se jim mozek a je naděje, že budou lépe spát.
Pomalu se dá dojít pěkně daleko. A když děti začnou občas stávkovat, nechtějí jít dál, kňučí, že je bolí nohy? Tady je pár mých tajných zbraní:
[box background=#f5b1c9]
6 způsobů, jak rozchodit děti
1. Vyprávět příběhy
Moje děti milují příběhy, pohádky, vyprávění o ročních obdobích a tradicích s nimi spojených. O tom, co se právě v přírodě děje. Nebo vyprávění o živých i zemřelých členech rodiny.
2. Zpívat
Kritická chvilka jde krásně prozpívat. Člověk se soustředí na práci s dechem, melodii, slova. A bolest mizí, nezbývá nám kapacita se jí zabývat
3. Mít konkrétní cíl
To může být cokoliv, co děti zaujme. Mirabelky, ostružiny, krávy, osel, fialky, kytka pro babičku, bahno a kaluže na polní cestě…
4. Rozproudit energii
Chytit se za ruce a zaběhat si, ať jsme tam rychleji! Napodobovat zvuky zvířat. Letět jako káně, klusat jako kůň, skákat jako kobylka, odpočívat jako slepýš…
5. Sednout do trávy a rozbalit KPZ
Pokud není kolem nic rostoucího na jídlo, vyplatí se mít u sebe pití a něco dobrého (jabko, sušené ovoce).
6. Ramena/šátek/nosítko/kočárek
Když už nic nefunguje, tak tohle určitě zabere. I větší děti (kolem tří, čtyř let) se občas rády ponosí nebo povozí. A nám to umožní dojít dál, na chvíli zrychlit tempo a vylepšit kondičku. Protože nic se nemá přehánět. Ani šnečí chůze.[/box]
Samozřejmě, že jsou dny, kdy nefunguje nic. Nálada pod psa a nejlepší řešení je vrátit se co nejrychleji domů. Ale stává se to zřídka.
Vypozorovala jsem, že často (ne vždy) je zde nějaká hlubší příčina. Například napětí, stres a psychická únava, které jsou ve mně, a které na ně přenáším. V tom případě je třeba vymyslet nějaký fígl na sebe sama. 🙂
Slow walking and the city
Úplně stejně se dá procházet i po městě. Můžeme se dívat, jak tráva vítězí nad asfaltem. Kolik ptáků sedí na drátě. Jaké tu rostou stromy.
V ulicích navíc máme možnost pozorovat jeden zvláštní živočišný druh – lidi. Jak se tváří, kam asi jdou, jak se cítí? Jak zareagují, když se na ně usmějeme? Co když v obchodě řekneme nervózní paní prodavačce, že nikam nespěcháme.
Zajímavý a velmi pravdivý článek. Naši kluci, když byli malí, byli pořád venku. Bydlíme sice ve městě, ale hned u lesa, a tam také trávili v podstatě celé dětství. A procházky lesem nebo jen loukou trvaly doslova hodiny, protože bylo pořád co zkoumat. Vždy se najde něco, co děti zaujme a rodiče zpomalí. 🙂 Moc krásně napsané. Díky.