Šnečím tempem

Dnešním trendem je zpomalování. Určitě je to lepší nápad než další zrychlování. Snad začínáme pomalu chápat, že zběsilým tempem se dostaneme tak akorát rychleji na hřbitov. Aniž bychom stihli žít a aniž by po nás něco smysluplného zůstalo.

A tak často slyšíme o slow food, slow trawelling, slow working, slow living, slow sex a podobně.

My praktikujeme slow walking. Vždy jsem se ráda procházela. A nejraději ze všech dopravních prostředků mám své nohy. Vzhledem k tomu, že vybíhám z domu na poslední chvíli a věčně chodím všude pozdě, byla jsem zvyklá chodit docela rychle. Doslova se hnát a nic kolem sebe nevnímat.

Ale děti chodí pomalu, tak jsem prostě musela zpomalit taky.

Návrat do dětství

Znovuobjevila jsem kouzlo dětských procházek. Jako tehdy, když jsem se v sedmi letech loudala v dešti ze školy a prohlížela si spadlé listí, žížaly a hlemýždě na chodníku.

Děti jdou pomaleji a nemyslí přitom na blbosti jako dospělí. Dívají se velmi pozorně kolem sebe, nechávají se unášet tou krásou. A taky je napadají otázky.

Proč je ten kámen červený? Au, kopřiva mě píchla! Podívej, petrklíče! Může se tahle kytka jíst? Náš oblíbený strom už rozkvetl! Ptáci! Ptáci letí! A jak zpívají. Slyšíš, mami? Nádherná kaluž na obzoru!!! Najednou jdou velice rychle…

Být venku je zdravé, to ví všichni. Ale je ještě spousta dalších dobrých důvodů,  proč utéct z domu. Do lesů, luk a strání.

• Tyhle pomalé procházky mimo civilizaci jsou ideální pro sběr všeho možného. Vždy se vracíme s kytkou divokých bylin. S pytlíkem sezónních lístků, květů nebo plodů na tvoření, na jídlo nebo na čaj. Poslední dobou Alenka dokonce sbírá dřevo a nosí ho domů tatínkovi na oheň.

• Je to skvělý způsob, jak nechat děti samotné objevovat přírodu. Nechat je se dívat, čichat, dotýkat a ptát. Na to, co je skutečně zajímá. Můžeme se ptát i my nebo je jen poslouchat. Dozvíme se spoustu věcí. Můžeme jim mnohé vysvětlit aniž bychom je nějak poučovali. Prostě si povídáme.

• Je to příležitost pro dospělé. Taky zpomalit. Vyčistit si hlavu. Cítit pod sebou Zem. Být zase jako děti. A být se svými dětmi. Opravdově, nejen fyzicky. Na polní či lesní cestě nás nedráždí špinavé nádobí ani všechny ty seznamy veledůležitých povinností. Mobil je taky lepší nechat doma. I mnoho negativních emocí a konfliktů jde pěkně rozchodit.

• Pokud vás nebaví neustále zakopávat o hračky a vytahané hrnce z kredence, jako mě, nejlepší řešení (kromě zredukování hraček) je zůstat venku co nejdéle.

• Když děti nebaví být na zahradě, začínají být protivné a házejí mi klacky pod nohy, moje nejčastější řešení je zase procházka.

• Praktickè je i to, že se příjemně unaví, okysličí se jim mozek a je naděje, že budou lépe spát.

Pomalu se dá dojít pěkně daleko. A když děti začnou občas stávkovat, nechtějí jít dál, kňučí, že je bolí nohy? Tady je pár mých tajných zbraní:

[box background=#f5b1c9]

6 způsobů, jak rozchodit děti

1. Vyprávět příběhy

Moje děti milují příběhy, pohádky, vyprávění o ročních obdobích a tradicích s nimi spojených. O tom, co se právě v přírodě děje. Nebo vyprávění o živých i zemřelých členech rodiny.

2. Zpívat

Kritická chvilka jde krásně prozpívat. Člověk se soustředí na práci s dechem, melodii, slova. A bolest mizí, nezbývá nám kapacita se jí zabývat

3. Mít konkrétní cíl

To může být cokoliv, co děti zaujme. Mirabelky, ostružiny, krávy, osel, fialky, kytka pro babičku, bahno a kaluže na polní cestě…

4. Rozproudit energii

Chytit se za ruce a zaběhat si, ať jsme tam rychleji! Napodobovat zvuky zvířat. Letět jako káně, klusat jako kůň, skákat jako kobylka, odpočívat jako slepýš…

5. Sednout do trávy a rozbalit KPZ

Pokud není kolem nic rostoucího na jídlo, vyplatí se mít u sebe pití a něco dobrého (jabko, sušené ovoce).

6. Ramena/šátek/nosítko/kočárek

Když už nic nefunguje, tak tohle určitě zabere. I větší děti (kolem tří, čtyř let) se občas rády ponosí nebo povozí. A nám to umožní dojít dál, na chvíli zrychlit tempo a vylepšit kondičku. Protože nic se nemá přehánět. Ani šnečí chůze.[/box]

Samozřejmě, že jsou dny, kdy nefunguje nic. Nálada pod psa a nejlepší řešení je vrátit se co nejrychleji domů. Ale stává se to zřídka.

Vypozorovala jsem, že často (ne vždy) je zde nějaká hlubší příčina. Například napětí, stres a psychická únava, které jsou ve mně, a které na ně přenáším. V tom případě je třeba vymyslet nějaký fígl na sebe sama. 🙂

Slow walking and the city

Úplně stejně se dá procházet i po městě. Můžeme se dívat, jak tráva vítězí nad asfaltem. Kolik ptáků sedí na drátě. Jaké tu rostou stromy.

V ulicích navíc máme možnost pozorovat jeden zvláštní živočišný druh – lidi. Jak se tváří, kam asi jdou, jak se cítí? Jak zareagují, když se na ně usmějeme? Co když v obchodě řekneme nervózní paní prodavačce, že nikam nespěcháme.